Čína (retreat 2009)
V červenci 2009 jsem se zúčastnil retreatu (intenzivního cvičení) s Mistrem Xü Mingtang v Číně. Z Prahy jsem vyrazil už 8. července v sedm ráno a po drobných peripetiích cestou přes Mnichov a Dubai jsem přiletěl 9. července odpoledne na letiště v Pekingu. Jelikož se světem zrovna šířila panika z prasečí chřipky, tak hned po přistání do letadla napochodovali čínští zdravotníci v bílých skafandrech s respirátory a všem pasažérům měřili teplotu, kontrolovali zdravotní prohlášení a nakonec udělovali kulatá razítka. Vypadalo to, jako když už naplno vypukla smrtící pandemie a trochu jsem se bál, aby moje cesta nezkončila dřív než pořádně začala, protože sdělovací prostředky průběžně přinášely zprávy o turistech, kteří byli drženi týdny v karanténě jen proto, že v letadle seděli poblíž někoho s teplotou. Asi po hodině bylo divadlo u konce a mohli jsme šťastně vkročit na čínskou půdu. Ještě jsem prošel několika kontrolami, ještě mi několikrát změřili teplotu a pak už jsem mohl nastoupit do vláčku a dojet si pro bágl, který kupodivu v pořádku dorazil společně se mnou.
Taxíky k letišti přijížděly, jako když se vosy slétají na med, takže jeden z nich chytit nebyl žádný problém. Problémem byl spíš technický stav starého volkswagenu, který se ve vlhkém parnu velkoměsta trochu dusil. Když ale taxikářka vypnula klimatizaci, tak motor kupodivu nabral dech. Já jsem se nesl na vlně nadšení, že jsem v Číně a tak mi odpolední horko proudící dovnitř otevřenými okénky ani nevadilo. Obdivoval jsem orientační smysl taxikářky, která jen mrkla na čínsky napsanou adresu hotelu a pak se bez jediného zaváhání proplétala hodinu Pekingem.
V hotelu mě trochu zaskočilo, když mi recepční přiložila doprostřed čela velkou černou pistoli a ...... zase mi změřila teplotu...! Ale pak už mě čekala jen opulentní večeře a vytoužený spánek před zítřejší celodenní cestou do Shaolinu. Nařídil jsem si pro jistotu dva budíky - na hodinkách a na mobilu, abych nezaspal snídani v šest a odjezd v sedm hodin. Jenže před jednou hodinou ráno mě vzbudilo slabé ťuk, ťuk na dvěře a pak drnčení hotelového telefonu, že mi přibude spolubydlící. Nu což. Nově příchozí vypadal jako Číňan, ale ukázalo se, že je z Kazachstánu a jede na retreat stejně jako já. Byl přátelský. Nabízel mi čaj z termosky a kus koně z umaštěného papíru. "Díky, už jsem večeřel" říkám mu způsobně, ale muselo to znít spíš jako "děkuju, už jsem zvracel...". Norton z Kazachstánu si dal sprchu, koňské maso a čaj a já se snažil usnout, což se mi dařilo, než ulehnul i on. Měl v repertoáru opravdu široký rejstřík hlasitého chrápání. Jenže na mě si nepřišel. Nacpal jsem si do uší špunty, které jsem si prozíravě vzal na cesty s sebou. Ráno otevřu oči, všude ještě ticho a šero, ale pro jistotu kouknu na hodinky a chvíli nevěřícně zírám... Půl osmý! Ježišmarjá, před půl hodinou byl odjezd! Dochází mi, že jsem neslyšel ani jednoho budíka, protože jsem měl ucpávky v uších a Norton je neslyšel, protože hlasitě chrápal. Vyndal jsem si špunty z uší a začal jsem česky povykovat, že jsme zaspali. Norton přestal chrápat a zeptal se mě, kolik je hodin.
Z nastalé paniky nakonec vyšel Norton jako vítěz, protože z pokoje vyběhl jako první, aby zkusil chytit autobus, který nás měl od hotelu odvézt do Shaolinu. Autobus naštěstí dole ještě stál, ale byl úplně plný. Plný byl i druhý autobus. Nakonec jsem našel místo až ve třetím autobusu, který měl na rozdíl od prvních dvou klasická sedadla místo paland (!). Pocit štěstí z chyceného autobusu pomalu vyprchával, když mi došlo, že jsem v hotelu v tom spěchu zapomněl novou outdoorovou košili, která stála nekřesťanské prachy, že nevím, kde mám mobil a že batoh s penězi, letenkou a doklady je v zavazadlovém prostoru jiného autobusu, než je ten můj. Tak to se mi asi jen zdá. A to je teprve začátek mého pobytu v Číně...
Dvanáctihodinová cesta autobusem z Pekingu do Shaolinu ubíhala celkem klidně, až na to, že jsme utrhli poklop ze střechy zrovna nad místem, kde jsem seděl. Nevadilo to až do chvíle, kdy se spustil liják. Ale čínští řidiči jsou koumáci, a tak poklop přivázali tkaničkama, které předtím vytáhli z potahů sedadel. Nevěřil jsem, že tkalouny z potahů udrží střešní poklop na svém místě i při jízdě po dálnici, ale k mému překvapení poklop držel jako přibitý. Začínalo mi být jasné, že k divení toho bude v Číně ještě hodně a nemýlil jsem se.
Pro případné zájemce o nevšední zážitky dále uvádím už jen ve zkratce, co asi můžete na podobné akci čekat a čeho se naopak nejspíš nikdy nedočkáte:
Připravte se na to, že se vstává před pátou ráno na rozcvičku, která probíhá asi kilometr od hotelu. Jedním z hlavních bodů programu v Shaolinu je cvičení ze třetího stupně - bi gu shi qi, což znamená, že se tu nejí... Pro mě to byl nejdřív důvod ke (zbytečným) obavám, ale nakonec to byla moje záchrana, protože české tělo čínskou stravu bojkotovalo:-). Je to zvláštní, ale funguje to a osm dní jsem neměl hlad, ani chutě a přestože jsem se díky vedru a vlhku potil jako kůň, tak jsem neměl ani žízeň. To se mi dost hodilo i při výletech, protože jsem nemusel ztrácet čas jídlem a nemusel jsem se nosit s láhvemi pití.
Nečekejte, že Shaolin je tiché, klidné místo a právě proto je zvlášť vhodné pro cvičení a meditace. Na první pohled a poslech je to naopak hlučné a rušné místo. Průvody turistů nejsou problém. Mnohem víc ruší hluk ze staveniště, neustálé "ráááz - dva, ráááz - dva" pochodujících nebo cvičících malých bojovníků, kterých jsou zde stovky, práskání bičem pod okny, pravidelná hlášení z amplionů... Ale asi po týdnu si zvyknete a bude vás hřát vědomí, že když dokážete meditovat tady, tak už všude. Zjistíte, že pod povrchem se skrývá ještě Shaolin, který není vidět běžným okem běžného turisty... Meditace s Mistrem Xü Mingtang trvají klidně dvě a půl hodiny, což je zpočátku docela dlouhá doba, ale po pár dnech cítíte, že potřebujete "ještě chvíli" a tak si po oficiálním programu, který končí kolem desáte, půl jedenácté večer, dáte s chutí domácí úkol, který shifu s oblibou dává nebo svoji vlastní meditaci. Třeba až do půl jedné do rána... Z venku stále ještě zní "ráááz - dva", ale vy to už neslyšíte. Vnímáte jen ticho, které narušuje maximálně vlastní dech, dokud se neutiší i on...
Ještě krátké vysvětlení k fotkám: Nafotil jsem asi 2000 fotek a zde je jen pár z nich. V Číně bylo stále velké vedro, většinou hodně přes 30 °C a 100% vzdušná vlhkost. Pokud se Vám tedy fotky zdají zamžené a bezbarvé, tak vězte, že ve skutečnosti bylo vše ještě zamženější:-). Slunce a vlastně ani mraky jsem v Číně neviděl po celou dobu pobytu (22 dní) - jen všudypřítomný opar a bílou oblohu, která začínala často už v korunách stromů...
